Vísky * Osobitou součástí moravských středověkých a časně novověkých vsí byly svobodné dvory. Zpravidla šlo o bohatý, rozsáhlými pozemky vybavený statek, jehož majitelé byli na rozdíl od ostatních vesničanů osobně svobodní, osvobození od robot, poddanských poplatků a dávek. Jednotlivé vrchnosti zřizovaly svobodné dvory na svých panstvích někdy jako odměnu pro vlastní služebníky, zasloužilé například při správě nebo hospodářském rozvoji panství. Jindy měli držitelé takovýchto dvorů za jejich užívání sloužit vrchnosti jako tak zvaní nápravníci nebo manové: buď potřebnými hospodářskými činnostmi (povozem, dodávkami určitých komodit apod.), nebo za válek jako členové vojenské družiny, nejčastěji na koni, ozbrojeni kuší nebo kopím.
Svobodný dvůr se ve středověku a časném novověku nacházel také ve Vískách u Boskovic. Jeho dosud zcela neznámé dějiny alespoň zčásti odkrývají písemnosti, dochované v archivu města Boskovic a v Moravském zemském archivu v Brně. Studium těchto dokladů, realizované v rámci výzkumné činnosti brněnským Archeologickým ústavem Akademie věd České republiky, významně obohacuje nejstarší dějiny obce.
Počátky svobodného dvora ve Vískách neboli ve Vokově, jak se ves zřejmě až do první poloviny 15. století nazývala, je možné položit snad již do konce 13. nebo průběhu 14. století (k nejstarším dějinám Vísek viz Region Press č. 16/2019, 20. 11. 2019, str. 12). Dvůr možná zřídil už někdy v letech 1293–1296 tehdejší (znovu)zakladatel vsi, vyšehradský probošt Jan, možná jej vybudoval později některý z dalších vlastníků, ať už to byl klášter premonstrátů v Litomyšli, nebo od druhé třetiny 14. věku páni z Boskovic. Mohlo se původně jednat o vrchnostenský hospodářský dvůr, postoupený později jiným držitelům z řad nižší šlechty kupříkladu jako zástava za finanční půjčku, nebo jako kompenzace za prokázané zásluhy. Nejspíše se nejednalo o dvůr manský nebo nápravní: chybějí zprávy o případných službách, kterými by byli jeho majitelé povinováni vrchnosti.
Držitele víseckého dvora je možné stopovat již v zápisech z let 1415 a 1437. Ty zmiňují vladyku Jana Kadeřávce z Vokova a jeho ženu Markétu, vlastnící tehdy statek a polnosti také v sousedním Podolí: Jan se zřejmě jmenoval právě po víseckém svobodném dvoře, zatímco ves samotná náležela k boskovickému panství. Přímo doložen je pak svobodný dvůr na Vískách 23. dubna 1459, kdy jej jeho další vlastníci, vladykové Václav z Vísek a Oldřich z Žehrovic, prodali za 2 880 pražských grošů a za roční plat 120 pražských grošů Janu Hrachovcovi z Knínic u Boskovic a jeho synům Václavu a Tomáši. V prodejní listině, vystavené na hradě Svojanově, se mezi pozemky patřícími ke dvoru jmenuje i louka, násilně zabraná tehdejší boskovickou vrchností, panem Pročkem z Kunštátu.
Po Janu Hrachovcovi a jeho synech, z nichž se zejména Václav vypracoval mezi majetnější drobné šlechtice, se vísecký dvůr dostal v první třetině 16. století do rukou Jiříka Ondála, prvého známého předka dodnes ve Vískách i okolí široce rozvětveného rodu Vondálů. Jiříka tehdy postihla nehoda, jak se výslovně uvádí v příslušné listině, „nějaký zločinec, kterýž pro své zlé skutky smrt a záplatu vzal, jemu listy a zápisy, kteréž na dvůr v Vískách měl, pokradl a o ně připravil“. Jiřík proto požádal pána boskovického panství, Krištofa z Boskovic a na Třebové, aby mu držbu víseckého dvora znovu potvrdil, což Krištof provedl privilegiem, vydaným v Moravské Třebové 6. února 1526.
Následující osudy svobodného dvora na Vískách v průběhu 16. století snad objasní další archivní studium. Nejpozději někdy v sedmdesátých letech 16. věku ale zřejmě vísecký dvůr připojili páni ze Zástřizl k přímým majetkům boskovického panství. Roku 1589 se pak stal součástí manželského věna, kterým Václav Morkovský ze Zástřizl vybavil svoji ženu, Kunhutu (Kunku) z Korotína. Paní Kunka vlastnila dvůr ještě dlouho po manželově smrti roku 1600, teprve 19. ledna 1608 jej za věrné služby darovala úředníkovi (panskému správci) boskovického panství, Bartoši Hoffmannovi z Kučerova. Bartoš ovšem darovaný dvůr užíval jen krátce, zemřel již roku 1610. Bartošova vdova Saloména, dcera boskovického měšťana Václava Johanese, pak obratem dvůr odprodala paní Apolonii z Žerotína a na Boskovicích, manželce Bohuše ze Zástřizl, v té době vlastníka boskovického dominia. Od paní Apolonie nebo některé z jejích následovnic na Boskovicích se pak dvůr zřejmě znovu vrátil do rukou předků dnešních držitelů, víseckých Vondálů. Je velmi pravděpodobné, že jde o nynější usedlost č. p. 13 ve Středních Vískách.
S původním středověkým svobodným dvorem na Vískách naproti tomu žádnou přímou souvislost nemá vísecký panský dvůr, jako součást boskovického velkostatku zachycený ve správních a berních písemnostech počínaje polovinou 18. století. Tento dvůr, nyní č. p. 1 v Dolních Vískách, zřídila dietrichštejnská vrchnost z poddanských konfiskátů patrně kolem roku 1750. Rozparcelován byl pak teprve při pozemkové reformě roku 1919.
Text a foto Jiří Doležel,
Archeologický ústav Akademie věd ČR, Brno, v. v. i.
Obr. 1. Listina z roku 1526 pro Jiříka Ondála. Foto Jiří Doležel
Obr. 2. Střední Vísky s dvorem č. p. 13. Foto Jiří Doležel