Boskovice * Přibližně osm měsíců po odvolání ředitelky Základní umělecké školy v Boskovicích Stanislavy Matuškové, která skončila díky špatným vztahům s učitelským sborem, je známo jméno jejího nástupce. Od prvního prosince se kormidla ujme Petr Prosser z Velkých Opatovic, který dlouhodobě působí jako učitel bicích na ZUŠ v Letovicích a Jevíčku. Absolvent Konzervatoře Evangelické akademie v Olomouci, působí také v několika hudebních uskupeních, jevíčském školním orchestru Etien Band, ale je například také členem divadelního souboru „TEATRUM“ ve Velkých Opatovicích. V novém působišti chce nejen pracovat na zlepšení mezilidských vztahů, ale také více spolupracovat se školami v Letovicích a Jevíčku.
Rozmýšlel jste se nad přihlášením do konkurzu dlouho?
Chvíli jsem se rozmýšlel, nebylo to hned. Na tuhle myšlenku mne ale přivedl ředitel na ZUŠ Letovice, pan Petr Křivinka, který mi řekl, že bych o tom měl zapřemýšlet a přihlásit se. Myslel si, že bych to zvládl a dokáže si mě v této roli představit.
Co od nové práce očekáváte? Vést celý učitelský sbor bude určitě velká změna.
Samozřejmě to nebude jednoduché, ale na druhou stranu to vidím pozitivně. Jdu trochu do neznáma, ale chtěl bych realizovat svoji vizi. Boskovická umělecká škola má obrovský potenciál a byla by strašná škoda, kdyby všechna ta práce vyšla kvůli mezilidským vztahům vniveč. Hrozně se na to těším.
Právě problémové vztahy vedly k odvolání ředitelky Matuškové. Co plánujete pro jejich nápravu?
Prvním ze základních kamenů mé funkce je zařídit a umožnit učitelům, aby měli klid na svoji práci. Aby do práce chodili rádi a mohli se jí naplno věnovat. Chtěl bych se s nimi také častěji setkávat, pokud to bude možné. Ale zase bych je nerad až příliš zatěžoval. Co považuji za důležité, tak se chci pokusit propojit jednotlivé obory za pomocí společných projektů. Aby vzájemně spolupracovaly.
Plánujete některé obory více rozvinout?
Nerad bych vyzdvihoval konkrétní obor, právě takhle by to být nemělo. První z věcí spíše bude snaha o propojení a zároveň navázání kontaktu i s dalšími subjekty ve městě. S panem Ondřejem Tajovským, předběžně jsem již mluvil o spolupráci s folklorním souborem Velen a rád bych spolupracoval i se Symfonickým orchestrem Boskovice, stejně jako s KZMB či přímo s městem Boskovice, pokud o to bude zájem.
Působíte i v řadě hudebních uskupení. Půjde to i vzhledem k nové pozici?
Myslím, že by v tom neměl být větší problém. Zkoušky s kapelami probíhají většinou až večer. Takže věřím tomu, že budu všechno v pořádku a klidu stíhat.
Plánujete více spolupracovat se školami v Letovicích a Jevíčku?
To je další věc, kterou jsem měl ve své koncepci. Již jsem o tom mluvil i s letovickým ředitelem Petrem Křivinkou. Má nápad a já to vidím stejně. Například, v Letovicích funguje Velký dechový orchestr a v Boskovicích je orchestr zase symfonický. A přestože je o studium na školách celkově velký zájem, u některých, hlavně tradičních nástrojů, počty klesají. Nabízí se tak možnost, když budeme mít v Boskovicích šikovné hráče na žesťové nástroje, po souhlasu a domluvě s rodiči, vyzkoušet jej také v letovickém orchestru. A zase naopak u hráčů na smyčcové nástroje. Podobně bych rád spolupracoval také se školou v Jevíčku. Již jsme s tím začali, když jsem učil v Letovicích a zároveň jsem byl členem orchestru Etien Band na ZUŠ Jevíčko. Věřím tomu, že doba, kdy si školy hrály na svém písečku, je snad pryč. Naší snahou by mělo být, aby děti mohly uplatnit svůj talent třeba i v projektech mimo svoji kmenovou školu a dělalo jim to radost. Byla by hloupost si navzájem konkurovat.
I umělecké školy dnes fungují formou distanční výuky. Je to náročné?
Většinu učiva naštěstí takto zvládnout lze. Například v hudebním oboru můžeme používat nástroje, ale zase jsme omezení případnou souhrou, protože hodně záleží na kvalitě internetového připojení. Zvuk je posunutý, někdy je slyšet ozvěnu. Ale je pozitivní, že s žáky můžeme i nadále držet kontakt, vidíme, jak pracují a slyšíme je. Nicméně asi za všechny učitele ale řeknu, že už se těšíme, až se s nimi budeme moci znovu setkat ve třídách.(Luke)
Foto: archiv Petr Prosser