Boskovice * Kdyby nebylo kovidové krize, mohl by boskovický vzpěrač Petr Mareček bilancovat velmi zajímavý ročník. Účast v nejvyšších soutěžích hned tří států, ale také mezinárodní turnaje a zajímavé souboje na mistrovství Evropy. Jenže díky dlouhému zákazu sportování zbylo k vidění nakonec jen pár závodů. O to více se Mareček věnuje tréninku, který hodlá příští rok zúročit především na mistrovství Evropy juniorů. A stále se touží přibližovat snu o účasti na Olympijských hrách, ačkoliv jen samotná kvalifikace je stále náročnějším oříškem.
Podařilo se v letošním roce vůbec uskutečnit více závodů?
Já osobně jsem absolvoval dva závody v Německu, kde jsem za Berlín vzpíral extraligu. Tam jsem dosáhl na výkony 150 v trhu a 170 v nadhozu, což byly asi mé nejpovedenější výkony v letošním roce. Jedno kolo extraligy jsem absolvoval v České republice za Horní Suchou. Jednalo se zároveň o mistrovství České republiky, kde jsem vyhrál v kategorii do 81 kilogramů. A pak jsem stejně jako rok předtím startoval na Slovensku, v extralize družstev za Dolný Kubín.
Dají se běžně zvládat národní soutěže ve třech zemích?
Stihnout se to určitě dá. V minulém roce jsem soutěžil v závěru roku šest týdnů po sobě. Samozřejmě jsem z toho důvodu více omezil trénink, ale nebyl v tom problém, když je člověk v zápřahu.
Která z těch soutěží Vás bavila nejvíce?
Za mě to bylo určitě v Německu. Závody jsou tam na úplně jiné organizační úrovni a chodí na ně klidně 150 nebo 200 diváků. Někteří z nich i s bubny a občas se objeví dokonce i kapely. V Německu bych tak chtěl nadále pokračovat, ale Berlín bohužel skončil, protože několik lidí muselo z klubu kvůli pracovnímu vytížení odejít. V Německu se navíc hraje systémem podzim – jaro, obráceně jak u nás. A nový ročník jsem tak ani nezačal. V příštím roce bych se ale vrátil rád.
V minulosti Vás často provázely zdravotní potíže. Jak jste na tom nyní?
Zdravotně jsem již delší dobu bez problémů. Aktuálně mě sice lehce bolí zápěstí, ale to je spíše otázkou přetížení, než zranění. Vlastně již dlouho se mi nestal žádný úraz. Naposledy tak rok a půl zpět, když jsem měl zraněný loket.
Uskutečnily se letos vůbec nějaké reprezentační akce?
Mistrovství Evropy bylo plánováno na duben a pak přesunuté na září. Já se ale nezúčastnil ani přípravného kempu, protože jsem stejně očekával, že se nic konat nebude. Bylo mi sice trenéry řečeno, ať do toho jdu, protože mistrovství bude. Ale nebylo samozřejmě nic. Jednoduše jsem upřednostnil vlastní trénink a možnosti využít čas co nejlépe to půjde.
Realita sice bude asi až otázkou dalších měsíců, ale co je pro Vás hlavním cílem pro příští sezonu?
Mezinárodní soutěž by se měla konat během dubna v Moskvě, ale té se určitě účastnit nebudu. Navíc nevěřím tomu, že se již bude něco skutečně pořádat. Hlavní pro mě bude až mistrovství Evropy juniorů, kde bych konečně chtěl získat medaili. Kalendář ještě není oficiální, ale konat by se mělo v září, takže snad už se bude v té době vše vracet do normálu. Uvidíme, jak to bude u nás. Letos se akce z jara přesouvaly na podzim, kdy se pak stejně nemohlo zase konat nic.
A co sen, kterým jsou Olympijské hry? Tokio už asi neklapne, ale co Paříž 2024?
Uvidíme, nebude to jednoduché. Na olympiádě v Riu bylo ve vzpírání 260 závodníků, v Tokiu by to mělo být asi 190 a pro Paříž se zatím počítá se 120 účastníky. Olympijský výbor není spokojený s fungováním vzpěračského svazu a stále nám ubírá počet startujících. Kvalifikovat se, tak bude stále náročnější. Ale pro mě se jedná i nadále o životní sen a budu se snažit, co to půjde, abych si jej splnil.
Současné sportování ve vnitřních prostorách vyžaduje roušku. Jak se s ní vzpírá?
Během Korony jsem trénoval v domácích podmínkách. Teď, když jsem se mohl vrátit do posilovny v Boskovicích, tak roušku mám. Ale není to úplně ideální, protože při vzpírání je dech hodně důležitý. Hlavně při maximálních pokusech je to znát.(Luke)
Foto: Petr Mareček