Čtyřicetileté působení v promítací kabině

Boskovice * Pavel Kovařík poprvé do promítací kabiny zamířil v roce 1971, ale byl i u výstavby letního kina. Zažil davy diváků, ale i pokles zájmu. Technologii promítání si v dnešní době pochvaluje a s úsměvem vzpomíná na dobu dřívější a na ty mašiny, které přinášely světoznámé filmy tehdejší doby. Pan Kovařík má velkou zásobu vzpomínek a historek ze své promítací místnosti a o některých se nám zmínil.
Pane Kovařík, jak jste přišel k promítání v boskovických kinech?
Mám průmyslovou školu elektrotechnickou a v areálu letního kina jsem zřizoval rozhlasovou kabinu v radiostanici. Netrvalo dlouho a měl jsem najednou promítačské zkoušky za sebou a už jsem seděl v kabině.
Předtím jste se o film zajímal?
O umění filmu jsem se moc nezajímal, ale po technické stránce mě kino uchvátilo. Na škole nám učitelé říkali, že okýnka v promítací kabině jsou takzvanou hranicí mezi technikou a uměním. Směrem do kabiny jde o techniku a dál je to už čisté umění.
Do kina jste nastoupil v roce 1971, jak vzpomínáte na místa, v nichž se ve vašich začátcích promítalo. Jak tehdy vypadal běžný provoz?
To se teď vůbec nedá srovnávat. Dnes si klidně s Vámi můžu povídat po celou dobu promítání, to by před nástupem digitalizace vůbec nebylo možné. Předtím chodily 35mm filmy v plechových přepravkách. Zpočátku jsem zažil i železné krabice, kde byl celý film v šesti dílech po dvaceti minutách. Což znamená stále sundávat a nasazovat kotouče do promítaček a to i za cenu toho, že ty kotouče vážily pár kilo. V letním kině byly dokonce i sedmdesátimilimetrové filmy, které byly ještě těžší. Ty jsme zvedali do výšky dvou metrů a kolikrát to byla pěkná fuška.
Co říkáte na stav letního kina dnes, tedy přesně po padesáti letech provozu?
Malinko smutný pohled na letní kino to je, ale je to tím, že lavičky byly všude. Ale to je pohled zvenku. V promítací kabině v době své největší slávy byly dvě promítačky ze Sovětského svazu, které původně mířily jinam, ale skončily nakonec u nás. Ty stroje vyžadovaly vodní chlazení, takže část vedle kabiny patřila přímo vodárně. Ale kolikrát nám vodu museli zajistit hasiči, jinak bychom nepromítali.
Jinak areál bylo problém udržovat už dříve a to se nezměnilo, po zimě to bylo vždycky hodně zdevastované. Ovšem, když vezmete, že před těmi třiceti roky tam bývalo kolem dvou tisíc lidí. (Tehdy to taky bylo to jediné, kam měli lidé možnost zajít se pobavit). V dnešní době, když kino zaplní pět set lidí, tak je to úspěch. Teď se promítá v průměru pro sto lidí a to jsou pro představu dvě řady lavic.
Měl jste někdy pocit, že s tím chcete seknout?
Práce je to úžasná a každá koruna navíc pomůže, ale přesto to byl zezačátku boj. Šlo o to si zvyknout, že večery nebudou patřit mě, ale kinu, to mi chvíli trvalo.
Na co rád v souvislosti s kinem rád vzpomínáte?
No to bylo v době, kdy jsem ještě nebyl ani praktikant, a tak jsem byl doma. To se promítala asi Kleopatra a to byl tehdy hit (pousmál se). V hledišti bylo asi patnáct set diváků, Jenže v jedné promítačce nejelo to chlazení. Tehdy pro mě přišli, no a jak jsem šel po těch dlouhých schodech, tak najednou lidi začali tleskat. To mě opravdu zaskočilo a potěšilo zároveň, ale také jsem se vylekal a v té chvíli jsem si říkal. „Co já s tím budu dělat proboha,“, ale naštěstí jsem na to přišel a opravili jsme to. Tak to byl pro mě úžasný zážitek, protože většina lidí si neuvědomuje, že se něco děje i za nimi. A kolikrát to bylo dost náročný, ale to ten divák nikdy nepoznal, tedy v mém případě vlastně ano.
Co byste popřál letnímu kinu k padesátinám?
No co bych tak mohl letnímu kinu přát. No jedině snad hodně diváků.